Leo Babauta || Proč víme, co víme, ale neděláme to
11.06.2014 14:30
Víš, že bys měl více cvičit a více jíst zeleninu a vyvarovat se smaženého a sladkého.
Jenže vědění a jednání podle toho jsou dvě velmi rozdílné věci.
Ty víš, že bys měl přestat odkládat věci. Uvědomuješ si, že bys měl méně sledovat televizi a omezit čas u sociálních sítí (nebo zpráv, nebo u emailu). Dobře víš, že bys měl psát nebo se učit cizí jazyk, který jsi vždy chtěl umět, nebo procvičovat hru na kytaru nebo trochu uklidit svůj dům.
Vědění není problémem. Je to právě jednání, které nás vždy dostane.
Mezi firmami je koncept zvaný The Knowing-Doing Gap (Mezera mezi věděním a jednáním), kdy společnosti studují různé možnosti, jak se zlepšit, najímají odborníky a pořádají nekonečná zasedání, začínají "Nový program" každý rok... jenže ve skutečnosti nic nezmění. Sice vědí, co zlepšit, ale nepustí se do akce.
Proč je tak těžké něco zrealizovat? Jak vědění změnit v akci? Co nás zastavuje a jak to překonat?
Odpověď je jednoduchá i složitá. Pojďme se na to podívat.
Jednání vs. Nicnedělání
Není to nedostatek vědomostí, co nás zastavuje. Většinou je to celkem jednoduché:
- když chceš zhubnout, začni jíst méně kalorií a více se pohybuj
- když chceš být zdravější, jez více zeleniny, ovoce a tak dále
- když chceš být v kondici, začni cvičit
- když chceš napsat knihu, prostě piš
- když chceš umět nový jazyk, či hrát na hudební nástroj, tak procvičuj
Jenže tohle my neděláme. My místo toho raději:
- čteme různé postupy, rady, tipy a triky
- hodně o tom mluvíme
- vzdáme to a pustíme se do něčeho jiného
- cítíme se slabí, a tak to necháme jen ve fázi snů
- rozhodneme se pustit se do akce, ale jen čteme a čteme, mluvíme a mluvíme
Čtení není akce (pokud tedy nehodláš více číst). Mluvení není akce (pokud nehodláš zlepšit své komunikační dovednosti).
Akce je akce.
Takže co nám brání v puštění se do akce? Je to celkem jednoduché.
Drobnosti, které nás zastavují
Je zde něco, co nám brání v dělání toho, o čem víme, že máme dělat. Je to skryté, je to tajemné. Každý to v sobě máme, ale většinou nevíme co s tím. A v horším případě ani nevíme, že to máme.
Je to strach.
Proč nenapíšeš kapitolu ve své knize nebo nenapíšeš článek pro blog, ale místo toho jdeš na Facebook, Google+ a email? Protože se bojíš, že neuspěješ. Bojíš se, že nebudeš dost dobrý. Bojíš se úkolu, protože nevíš, kde začít.
Proč nejíš zeleninu? Bojíš se změny. Bojíš se věcí, které ti nejsou příjemné. Bojíš se, že budeš vypadat jako hlupák, když půjdeš na večeři s přáteli, oni si dají smažené kuře a ty si objednáš zeleninový salát.
Proč se nepustíš do debaty se svou přítelkyní, když je to mezi vámi složité? Bojíš se odmítnutí, vypadání hloupě či ztráty své hrdosti.
Proč neopustíš někoho, kdo s tebou zachází špatně? Bojíš se, že budeš sám, nemilován. Bojíš se, že budeš vypadat směšně před rodinou, jelikož jsi neuspěl v dalším vztahu.
Bojíme se, a tak děláme až neskutečné věci, abychom se ubránili věcem, kterých se bojíme.
Jestliže se bojíme, že nebudeme dobrým spisovatelem, učitelem, běžcem, vzpěračem, kytaristou, manažerem, vůdcem, otcem... děláme různé nevědomé kroky k tomu, abychom zabránili neúspěchu. My ale nesabotujeme sami sebe... my si snažíme pomoci, abychom nemuseli dělat věci, o kterých se bojíme, že nám ublíží!
A že jsme pořádně dobří v nalezení cest, které zabrání této bolesti. Děláme až nemožné, abychom tomu zabránili. A pak se divíme, proč jsme neudělali to, o čem jsme "věděli", že bychom měli dělat. Ne, my vlastně nevíme, co bychom měli dělat - hluboko v mysli totiž víme, že bychom to dělat neměli.
Takže abychom to překonali, musíme se postavit strachu.
Plán s velkým P
Strach překonáme tím, že se pustíme do akce. Jediná cesta, jak se naučit akci, je pustit se do akce.
Zde je plán... hlavně ho jen nečti, pusť se do něj!
1/ Učení se akcí. Neuč se čtením. Pravda, trocha čtení je užitečná, ale když čteš, tak čti trochu, pak se do toho pusť. Neuč se povídáním si o tom. Už tak mluvíme dost. Začni něco dělat. A když hodláš mluvit, mluv během akce. Během akce si všimneš svých nedostatků, které tě zastavují, a objevíš postupy, o kterých se knížky ani nezmiňují. Poté se pusť do zlepšení svých nedostatků a pokračuj dál.
2/ Sepiš, čeho se bojíš. Jestliže máš problém s akcí, je to právě strach, co tě zastavuje. Čeho se bojíš? V čem si myslíš, že nejsi dost dobrý? Jaké myšlenky ti brání pokračovat dál? Sepiš si to. Psaní je akce.
3/ Nyní překonej strach. Musíme bojovat se strachem skrz akci. Snažíš se vyhnout psaní? Tak piš jen dvě minuty. To je tak malé množství, tak malý závazek, že to děsivé není. Snažíš se vyhnout učení se cizímu jazyku? Tak si poslechni jednu anglickou písničku, pusť si kousek filmu či shlédni kousek zpráv. Jak špatně můžou dopadnou dvě minuty poslouchání? Když začneme malými kroky, zjistíme, že strach nemá pravdu - my to můžeme zvládnout, nestane se, že bychom naprosto neuspěli.
4/ Dívej se na neúspěch jako na nástroj k učení. My se k smrti bojíme neúspěchu, protože v tom vidíme znamení toho, že stojíme za nic. Ale tak to není. Neúspěch je známka toho, že se chceme něco naučit. Neúspěch je nutný krok k tomu, abychom se něco naučili - když už děláš něco perfektně, nemusíš se přeci nic učit. Ty musíš neuspět, zkusit to jinak a poté uspět. Někdy musíš neuspět desetkrát, než se to naučíš. Když se na neúspěch díváš jako krok procesu učení, radši než na známku toho, že jsi to "podělal", poté deset neúspěchů je vlastně skvělá věc. Neúspěch je příležitost.
5/ Přizpůsob se, a pak přidej. Proces je akcí, neúspěchem, učením se, přizpůsobením se a poté opět akcí. Když v něčem neuspěješ, zamysli se, jak se můžeš přizpůsobit, a pak to zkus znovu. Tento nový pokus může být lepší, a také nemusí. Když není lepší, přizpůsob se znovu a zkus to znovu. Nepřestávej se přizpůsobovat, dokud to nezvládneš a poté pokračuj k dalšímu kroku. Neexistuje plán, který by ti mohl přesně říci, jak překonat strach. Žádná mapa není naprosto přesná. Musíš se pustit do akce a během cesty se přizpůsobit. Toto je klíčovou vlastností, kterou se naučíš během procesu - jak se stát dobrý v přizpůsobování.
Strach není určujícím faktorem v našich životech. Neříká nám, jak máme žít naše životy. Je to jen hlas malého dítěte vzadu v naší hlavě, které se nás snaží dostat na jeho stranu, které se snaží zabránit nepříjemným věcem. My však můžeme zjistit, že ta nepříjemnost není příšerná: nepříjemnost je jen pocit při zkoumání nových území, při šplhání na nové vrcholy a při pouštění se do vyšších úrovní.
Můžeme překonat strach. Pusťme se do toho právě teď.
přeložil PΩTRIK