LoĎ

Stál jsem na přídi své bílé jachty, zakotvené v přístavu, a vzhlížel směrem do ranního moře. Byl to nádherný pocit. Žádné povinnosti, žádné starosti, jen já a má loď. Po nebi se prohánělo pár bílých mráčků a moře bylo klidné.

Takto krásně už dlouho nebylo, pomyslel jsem si a bez přemýšlení, kam vlastně mířím, jsem vyrazil na moře. Plul jsem dál a dál spoustu a spoustu námořních mil, pevnina už dávno zmizela za obzorem.

„Co to krucinál?“ vyjeknul jsem, když motor začal klepat a rychle ztrácel otáčky. Pohotově jsem ho vypnul. Sice nejsem žádný technik, ale stroje tak trochu znám, a tak mi hlavou proletělo asi milion různých věcí, jež se mohly podělat. Bál jsem se vůbec na něco hrábnout. Ruce se mi roztřásly a já se snažil z plných sil zachovat chladnou hlavu. Nádech a výdech, opakoval jsem si nahlas. Po chvíli jsem se doopravdy uklidnil a mohl začít přemýšlet.

Co s tím může být, ptal jsem se sám sebe a rozhlížel se po budících na palubní desce, doufajíc, že mi poradí. Mýlil jsem se, s vypnutým motorem budíky mlčeli jako nepřipravený žák u tabule. Ačkoli jsem měl strach motor nastartovat, aby mi třeba nevybouchl nebo něco, rozhodl jsem se to zkusit. Plný očekávání co se stane, jsem otočil klíčkem. Okamžitě se ozvalo klapání a já koukal po budících co je špatně, zda mi náhodou nesvítí nějaká kontrolka. Najednou ticho. Z ničeho nic motor zhasnul, a tak jediné, co jsem slyšel, byl můj zrychlený tep a vlny dorážející do boku jachty.

„Jsem já to vůl, já to zadřel,“ zanadával jsem a obličej vložil do dlaní. Došlo mi, že v přístavu jsem se tak těšil na moře, že jsem zkontroloval jen palivo a nějaký stav oleje, ten jsem neřešil. Teď se mi to vymstilo, a to pořádně.

Co když nenastartuju? Ještě že mám v kajutě vždy pár konzerv a dostatek pitné vody. Ulevilo se mi, kdybych si toto nehlídal, to už by to se mnou bylo horší. Poté jsem zašel do kajuty, kde jsem na stolku nechal válet telefon. V seznamu kontaktů našel tísňovou námořní linku a zavolal. Jenže ono nic. Aha, signál, došlo mi a vylezl jsem ven. Signál jsem zachytil, ačkoli byl dost mizerný. S operátorem jsme si naštěstí rozuměli, vysvětlil jsem mu svou situaci a předal mu své aktuální souřadnice. Bylo mi řečeno, že hlídka u mě bude do dvou hodin. Poděkoval jsem, zavěsil a telefon pohodil na sedadlo.

„Takže v této Bohem zapomenuté části oceánu budu trčet ještě další dvě hodiny. No paráda toto,“ zabručel jsem nevrle. „Počkat,“ napadlo mě, „vždyť jsem si chtěl užít den v klidu na moři, hezky bez rušení a toho se mi dostalo.“ Usmál jsem se, přestal věci vidět černě, zhluboka se nadechl a bez dlouhého uvažování jsem si vlezl na dlouhou bílou příď a tam, tam se krásně natáhl. Bez uvažování nad časem jsem se tam jen tak válel a nechal sluneční paprsky, aby mě nabily svou energií. Hlavu jsem si dokonale pročistil, nad ničím jsem neuvažoval, byl jsem jako notebook v hibernaci. Leželo se mi tak krásně, že se mi poté nechtělo ani zvedat. Slunce však pralo z plných sil, a tak jsem po nějaké chvíli raději zalezl do stínu paluby.

„Dvě odpoledne?“ lekl jsem se. „Vždyť jsem jim volal už před devátou!“ Nezbylo mi, než jim zkusit zavolat znovu. Avšak, jak už to bývá, když něco nevychází, začne se kazit vše. Nikterak mě teda nepřekvapilo, že můj telefon nemá signál a satelitní telefon, moji poslední možnost, nemohu najít. Zhluboka jsem se nadechl a začal uvažovat, co dál. Budu čekat, řekl jsem, nic jiného teď ani dělat nemůžu.

Uběhlo několik předlouhých dnů. Naštěstí na mě bylo moře hodné, a tak jsem vzdoroval jen jedné malinké bouřce. Ať jsem se kouknul, kam chtěl, do všech stran se rozprostíralo nekonečné, průzračné vodstvo. Možná byste řekli, že to pro mě musela být muka, opak je však pravdou. Hodně věcí jsem si tam uvědomil, a jak jsem měl čas, začal jsem si přehodnocovat vlastní život. Došlo mi, že dělám mnoho zbytečností, které vlastně ani nemám rád. Říkal jsem si, že svůj život musím od základů změnit. A s tím jsem také začal. Na lodi jsem měl klid, a tak jsem se dal do psaní. O psaní knížky jsem už dlouho přemýšlel a v hlavě se mi motal jeden, dle mě, dokonalý příběh. Po tom týdnu bez lidí mi však už začalo být tak nějak divně a už ani to psaní a relaxování mě nebralo. Začal jsem se nudit. Dny se táhly a já stále pevně doufal, že nějakou náhodou se z tohoto klidného pekla dostanu zpět do rušného města.

„Zázrak!“ křičel jsem jak smyslů zbavený, seskočil z přídi a houpl do kajuty pro světlici. Po vystřelení z červené pistolky jsem měl nad hlavou druhé slunce. Připadal jsem si jako na Nový rok, když se oslavuje. „Musí si mě všimnout,“ opakoval jsem si a věřil těm slovům. Bílá loď, která plula snad kilometr ode mě, svou velikostí zářila penězi těch, kteří zaplatili za cestu na ní. Hleděl jsem tedy do dálky a doufal, že mě z této modré temnoty odveze pryč.

Loď si mě všimla, nečekaně. Kdo by taky přehlédl bělocha na bílé jachtě s ohnivou koulí nad hlavou. Jsem zachráněn, radoval jsem, když jsem si uvědomil, že se její kurz mění směrem k mé maličkosti. A začal jsem tak přemýšlet, co vše asi taková loď nabízí. Představoval jsem si, jak mi řeknou, abych se choval, jako kdybych si za cestu zaplatil. Viděl jsem se na lehátku, u baru, v sauně, v bazénu, prostě všude, hlavně však doma.

Byly asi sto metrů ode mě, když spustili člun s mým zachráncem. Pluli pomalu, nijak nespěchali a já tak obdivoval to obrovské bílé monstrum s tisíci okénky. To je město na moři, napadlo mě, vždyť zde by snad člověk mohl žít nadosmrti.

„Hallo, sir,“ pozdravil mě mladý muž v bílém námořním stejnokroji. „What is wrong?“ optal se a já se snažil svou kostrbatou angličtinou říci, že moje loď je kaput a že potřebuji záchranu. Pochopil mě. Počkal, až jsem si do kufříku sbalil to nejdůležitější – náčrty a papíry s mým příběhem – a poté se mnou zamířil k lodi.

Bylo to jak cesta do jiného světa. Moje jachta sice nebyla žádným ořezávátkem, ale luxusní loď je holt luxusní loď. Ze samoty zpět mezi živé, zpět do civilizace. Ani nedokážu povědět, jak šťastný a vděčný jsem této náhodě, tomuto štěstí byl.

S naloděním nebyl problém, naposled jsem se ohlédl za svou jachtičkou a zamával těm ladným křivkám, té dlouhé zdvihnuté přídi a zádi, jež končila až těsně u vody. Ani si mé nohy nestihly zvyknout na novou ‚půdu‘ pod nohama a už mě vedli za kapitánem.

 „Who are you?“ začal se o mě zajímat. Mě chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, co po mě vlastně chce. Přeci jen angličtinu moc nepoužívám a za druhé mě víc než on zaujaly různé fotky, které v kapitánské kajutě majestátně visely na zdi. Když se mě však na to samé zeptal podruhé, zapnul jsem mozkové závity.

„Á jemPatricello Vantor end áj níd jour help,“, dostal jsem ze sebe a byl pyšný, jak dobře jsem to zvládl.

„And where are you from?“ Začal se mě vyptávat na můj původ a já zabrouzdal ve své slovní zásobě a sdělil jim, že jsem z Itálie.

„You’re lucky guy!“ začal se smát, potřásl mi rukou a já koukal jak pako, jelikož jsem neměl páru, co mu přijde vtipné. „The end of our trip is Machiriallo!“ pokračoval a mě se, jak jsem uslyšel Marchiriallo, rozzářily oči. Sice to od mého domova je asi pět set kilometrů, ale je to alespoň Itálie, domů už se nějak dostanu. Jako smyslů zbavený jsem stále dokola děkoval kapitánovi, jelikož mi právě zachránil život.

Kapitán se mě ještě chvíli vyptával na mé osobní údaje, aby vše zavedl do lodního deníku, a poté mě se slovy „Enjoy the time here“ nechal odejít.

Byl jsem na cizí lodi, a jakožto zvědavý člověk jsem dostal nutkání trochu to tu prozkoumat. Přeci jen se člověk málokdy dostane na luxusní plavbu, aniž by byl za ni platil. Šel jsem tedy přímo za nosem, doslova za nosem, protože mým cílem se stala restaurace. Plný radosti z objevení ‚napajedla‘ jsem zapomněl, že vlastně nemám ani floka. Před dveřmi jsem se tedy otočil a s prázdným žaludkem vyrazil jen tak, bez cíle, ploužit se po lodi.

Výhled na blyštivé moře, pod nohami vyhřátá dřevěná palub - člověk by řekl, že mi nemohlo nic chybět. Svým způsobem mi však začínala chybět má jachtička. Stýskalo se mi po tom klidu, po té svobodě a pocitu, že jsem naprosto spjat s přírodou, s mořem. Zde jsem se též cítil volný, svobodný, ale to ticho tu nebylo dost tiché, klid nebyl dost klidný a ani moře nebylo tak modré.

„Moc se Vám omlouvám.“ Pohotově jsem pomohl slečně, do které jsem právě vrazil, vstát. „Nestalo se Vám něco?“ optal jsem se. Místo odpovědi se mi však dostalo líbezného úsměvu a zakroucení její hlavou, čímž způsobila to, že jsem naprosto ztratil pojem o čase, jenž se zpomalil a já si tak vychutnával pohled na její rozevláté, kaštanové vlasy. Usmál jsem se tedy též.

„Jsem Patricello,“ představil jsem se v italštině a prohlížel si přitom její bílé šaty s abstraktním motivem květin po boku.

„Jsem California, ale říkej mi Calíf,“ odpověděla v mém jazyce a stále se na mě koukala tím prazvláštním, velice milým pohledem. Oči měla pomněnkově modré a já se snažil najít jakoukoli větu, jakékoli slovo, jelikož celá má slovní zásoba byla najednou pryč, vypařila se při tom hřejivém pocitu.

Přeskočila jiskra, to mi bylo naprosto jasné a já už bez váhání navázal rozhovor. Bok po boku jsme kráčeli a paluba mi najednou přišla živější, na svou tišší a klidnější jachtu jsem zapomněl. Hodně jsme mluvili o Itálii a já se dozvěděl, že žije jen několik stovek kilometrů daleko. Čím více slov jsme prohodili, tím více mě to k ní táhlo, jelikož měla úžasné názory a její rozhled, no prostě holka, s kterou by byl každý moudrý muž rád.

Asi po třech hodinách, čas jsem totiž nevnímal, se najednou okolí změnilo. Slunce, které po celý den svítilo jak LED světla v autech, zesláblo a zbaběle se schovalo za hejno šedivých mraků. Ani do dálky už jsem neviděl tolik, kolik při nalodění. Okolo nás se začala šířit, z počátku jemná, mlha.

Začalo to ráz na ráz. Doteď se čas pohodlně převaloval ze strany na stranu, nyní však spěchal vpřed rychlostí Bolta. Nestihl jsem ani mrknout a už bylo vidět sotva na nos. Chytl jsem tedy Calíf za ruku a pohotově zrychlil krok směrem ke dveřím, ke dveřím kamkoli dovnitř, pryč z tohoto ponurého pekla.

Ozvala se rána. Celá loď se zachvěla. Já i ona jsme se instinktivně otočili ke zdroji toho hluku. Nic jsme neviděli, jen mi připadalo, že opodál vyčnívá matný obrys něčeho velkého. Ozvala se druhá rána. Bylo to jak rána z děla. Neváhal jsem a rozběhl jsem se, držíc pevně svoji milou, ke vchodu vzdálenému už jen pár metrů.

„Co myslíš, že to je?“ zeptala se mě se strachem na jazyku, když jsme konečně byli uvnitř, kde jsme se stejně jako zbytek posádky schovali pod stoly. Byli jsme v jídelně, přesně v té, do které jsem před tím vším mířil. Můj žaludek už však na hlad zapomněl.

„Bude dobře, jen se musíme lépe schovat,“ opověděl jsem, jako bych její otázku nezaregistroval. Bylo mi naprosto jasné co se děje – útočí na nás jiná loď, pravděpodobně armádní. Od té druhé rány se ozvaly další dvě, poté klid. Ruku v ruce jsme vyrazili zpoza kulatého stolu a zamířili ke kuchyni, sehnat někoho, kdo se na lodi vyzná.

V kuchyni vypadali všichni stejně. Většina zaměstnanců různě poskládaná na zemi s hlavou v klíně. Pár dalších různě pobíhajících, avšak ne splašeně, spíše tak kontrolovali hořáky, uchycení nádobí a podobné prkotiny.

„Go away!“ hnal nás odsud jeden z nesedících kuchařů.

„My jen hledáme někoho, kdo se vyzná na lodi,“ promluvil jsem na něj italsky. Koukal na mě všelijak. Čekal jsem, že se mnou vytře podlahu a vyžene mě tak, jak já vždy ze svého trávníku vyháním sousedovic psa. On si však mě i můj doprovod přeměřil pohledem a nějakým pozoruhodným jazykem pokynul na mladíka, který právě vypínal jeden z hořáků. Asi mi rozumněl.

„Ten Robert znát loď,“ dostal ze sebe kuchař italsky, otočil se a už nás ignoroval. Mladík s bílou zástěrou a s vlasy černými jak uhel se na nás usmál. Domluva s ním byla jednoduchá. Řekl jsem mu, že potřebujeme za kapitánem. On jen mávnul rukou a vyrazil nouzovým východem do bludiště chodeb.

Všude samá ocel, velké šrouby a různé přepážky. Na hlavu prostor žádný, průchod úzký, jak tu vůbec může někdo pracovat, brblal jsem si pod vousy. Bylo to však rychlé. Párkrát doleva, sem tam doprava a už jsme vycházeli po schodech ven. Ano, přímo ven na palubu.

Měl jsem smíšené pocity. Měl jsem strach z té mlhy a i Calif se bála, což jsem cítil, jelikož se mě držela jak klíště, jako líbezné a krásné klíště, které nechcete ztratit. Na druhou stranu jsem však byl i rád, jelikož uvnitř to bylo jak v útrobách robota, člověk aby měl strach, že se to z obou stran uzavře a on padne na nedostatek kyslíku.

Každopádně jsme mířili za kapitánem. Věděl jsem, že má určitě daleko lepší věci na práci, než si se mnou povídat. Já však při minulé návštěvě nechal v jeho kajutě své kresby a zápisky, a pokud mám zemřít, chci je mít u sebe. A za druhé bych se rád dozvěděl, zda se máme jak bránit.

Zdolali jsme poslední schod a už se před námi otvíraly dveře na kapitánský můstek. Robert se ujal překladu a já tak alespoň nemusel válčit s angličtinou. Kapitán byl vstřícný, ale stručný a věcný. Co se mých věcí týkalo, dostal jsem je od jednoho vysokého, do hola ostříhaného maníka hned.

Poté se kapitán zhluboka nadechl a začal mi vysvětlovat, co se vlastně děje. Já jsem jen kýval hlavou, ale nerozuměl jsem ani písmeno. Robert poslouchal pečlivěji a snažil se zapamatovat co nejvíc, jelikož kapitán mu nedal prostor pro překlad. Jakmile domluvil, tak pokynul hlavou, usmál se na nás a vlídně se rozloučil. Bez dalšího otálení jsme tedy opět mířili do útrob robota.

„Co říkal?“ nedočkavě se ozvala Calíf, která vlastně po celou tu dobu, co cestujeme po lodi, nepromluvila ani hlásku. Robert zavřel východ ven, sednul si na schody a začal mluvit na nás dva, kteří jsme stáli pod ním.

„Loď byla doopravdy napadena. Zatím však jen těmi čtyřmi výstřely. Divné prý však je, že útočící loď není na radaru a ani přes vysílačku se zatím nesnažili nijak komunikovat. Jsme zasaženi jen povrchně, takže se zatím držíme stabilně nad vodou,“ vydechl zhluboka a opět začal mluvit. „Jenže toto prý zdaleka není to nejděsivější. Nefungují totiž telefony a kompasy se poblouzněně protáčí.“

Nevěřil jsem vlastním uším. Nebyl jsem schopen slova. Co teď, prohánělo se mi hlavou. Calif na mě hleděla s otazníky v očích. Nesmím ji zklamat, opakoval jsem si. Zvedl jsem se tedy.

„Roberte, potřebujeme zbraně. Potřebujeme cokoli, s čím by se dalo bránit.“

PΩTRIK

Pokračování