LoĎ, část druhá

Předchozí část

Ozbrojeni až po uši jsme seděli na prázdných bednách kdesi v útrobách lodi. Marně jsem doufal, že bychom se mohli dostat ke zbraním. Naše vybavenost spočívala ve dvou ocelových trubkách, dýmovnici a požární sekyře. Dále jsme měli dvě baterky, kanystr benzínu a zapalovač.

„Co teď Patriku?“ optal se mě Robert, který v ruce svíral rudou sekeru.

„Pojďme, obkoukneme palubu. Bylo by dobré zjistit, co se za tu dobu, co tu chodíme chodbami, změnilo. Calif už neměla strach, vypadala v obličeji statečně a s tou trubkou mi připomínala jednu z nebezpečných postav Angeliny Jolie.

Zamířili jsme k nejbližšímu východu, vedení se ujal Robert. Opět jsme vystoupali po železných schodech. Nahoře Robert otočil kruhem na dveřích, který mívají trezory, a poté otevřel.

Byla už noc, všude tma. Pro šetření svítil jen on, já nechal svítilnu vypnutou.

„Koukejte,“ špitnul a ukazoval vlevo směrem k zábradlí, „támhle někdo je.“ Usoudili jsme, že za ním dojdeme a oslovíme ho. Kráčeli jsme směrem k němu. Kanystr jsem držel v levé ruce a tyčku pevně svíral v té druhé. Calíf šla po mé levici s druhou tyčí a před námi Robert s baterkou a sekerou.

„Kdo jste?“ zeptal se Rob, když jsme byli asi čtyři metry od té siluety. Odpověď nikde. Chlápek byl stále opřený o bílé zábradlí a s hlavou nakloněnou nalevo hleděl do mlhy.

„Co tu pohledáváte?“ vzal jsem vyslýchání do svých rukou. Udělal jsem dva kroky vpřed, když tu se to stalo. Ta osoba se pomalu začala otáčet, nejprve hlavou, poté trupem. V tváři byl bledý jako to zábradlí. Něco si brblal, ale ústa se přitom ani nepohnula. Pomalu se začal sunout k nám.

Robert toho chlápka okřiknul, jelikož já nebyl schopen slova, jen jsem couval a civěl do jeho mrtvé tváře. Když jsem se konečně od jeho obličeje odpoutal, pohotově jsem vzal tyč a jemně ho koncem odstrčil dál od sebe a čekal, jak bude reagovat. On sice na chvíli zastavil, poté však znovu rozešel k nám tím jeho loudavým krokem, kdy jednu nohu táhl za sebou.

Zděšení jeho vzhledem a chůzí jsme vběhli zpět do útrob lodi a pořádně za sebou zavřeli dveře. Nikdo z nás neřekl ani slovo, a přesto jsme si rozuměli. Nemohli jsme tomu uvěřit, muselo se nám to zdát. Vždyť to není možné, aby existoval zombie, je to proti přírodě, proti všemu.

„Třeba to byl jen fór, aby se ten chlápek pobavil,“ pronesl Robert a už opět otáčel kruhem, aby se dostal ven. S Calíf jsme čekali, co se bude dít. Otvíral pomalu, ale zavřel rychle a tvrdě.

„Musíme jinam, musíme se zabarikádovat,“ popadl Robert kanystr se sekyrou a vyrazil směrem od dveří. „Venku už jich jsou desítky, loudaj se tam jak stádo ovcí.“

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Cože, říkal jsem si, vždyť je to blbost, nemohou existovat. Robert byl však naprosto vážný, a tak jsme ho následovali. V hlavě jsem měl stále obraz toho muže. Říká se, že oči jsou oknem do duše. Já jsem v jeho očích neviděl nic, bylo tam prázdno. Až teď jsem si uvědomil, že to už nebyl člověk.

Calíf byla též v jiném světě, šla za mnou a hleděla do země. Chtěl jsem jí nějak zvednout náladu, ale teď se vtipkování opravdu nehodilo. Chytl jsem ji tedy alespoň za ruku a do ucha jí zašeptal: „Jsem tu s Tebou". Moji ruku pevně stiskla, otočila se a pousmála, ačkoli jen jemně. Zahřálo mě to u srdce. Zapomněl bych i na všechno to, co se stalo, kdyby Robert nezastavil a Calíf a následně i já do něj nenabourali.

„Vidíš to?“ ukázal vpřed. Krev mi ztuhla v olovo. Několik metrů před námi si to směrem k nám šinul další chlápek. Šel pomalu, s hlavou nakloněnou doleva. Vrátíme se, či půjdeme přes něj, probíhalo mi hlavou a těm dvěma určitě taky.

„Tak pojď,“ rozešel se k němu rázným krokem Robert, „já ti dám nám lézt do cesty!“ Zvedl sekeru majestátně nad hlavu a prudkým pohybem ji poslal přímo skrz jeho lebku. Calíf pohled na padající tělo nevydržela, otočila se a se strachem, co bude dál, mě pevně objala. Opět jsem ji zašeptal, že jsem tu s ní, políbil ji na čelo a s ní za mými zády vyrazil za Robertem, jenž už pokračoval v cestě hlouběji do lodi.

Kolem těla jsme přešli pomalu, oba s pohledem na druhou stranu. Byl to šílený okamžik, jak jen může být Robert tak chladný? V tu chvíli jsem ho nechápal. 

Ještě několik minut jsme procházeli labyrintem, až jsme vyšli po schodech zpět na palubu. Kráčeli jsme bílou chodbou, po stranách byly kajuty. Neměli jsme páru, kam Robert míří, ale věřil jsem mu, a tak jsme ho následovali.

Po chvíli mi už bylo jasné, kam míří – do jídelny. Byl jsem rád, jelikož hlad jsem měl celou tu dobu, co jsem byl na této lodi. Bylo mi divné, že jsme potkali jen dva lidi, plus pár dalších, které viděl venku Robert. Vždyť loď byla plná, tak kde všichni jsou?

Každopádně jsme už za sebou zavírali dveře od kuchyně a Robert mířil k nožům. Ihned popadl pojízdný vozík a všechny ty kudle, sekáčky, nožíky i pořádné nože si na něj začal přerovnávat.

Já naopak, společně s mým sluníčkem, začal hledat cokoli k snědku. Měli jsme úspěch, nalezli jsme konzervy, asi s gulášem. Calíf donesla prázdný hrnec a už jsme začali ohřívat tři porce.

Zatímco se jídlo připravovalo, pustil jsem se s Robertem do zabarikádování kuchyně. Přeci jen jsme nechtěli, aby nás případně u jídla rušila případná banda šedých hlav. Jelikož dveře byli otvíratelné na obě strany, museli jsme doufat, že nejsou dost chytří na to, aby je přitáhli k sobě. Naše hradba spočívala v přesunutých a následně převrhnutých stolech z oceli.

Při pohledu na Roberta, jak profesionálně reaguje a jak neztrácí hlavu, jsem z něj začal mít strach. Ten chlap je buď génius, nebo blázen, říkal jsem si. Vždyť normální člověk by byl rád, že se dokáže schovat a on si plánuje, jako by se připravoval na jaderný útok. V duchu jsem však děkoval tomu ramenatému kuchaři, který ho k nám připojil. Bez něj bychom tu už asi nebyli.

Ten guláš byl ten nejlepší, který jsem kdy měl. Říká se, že hlad je nejlepší kuchař, a je to pravda. Avšak během večeře jsme neprohodili ani slovo, jen tak jsme tam seděli a koukali po sobě. Až jsme dojedli, Robert si po jídle vzal do ruky obrovský nůž a sednul si ke zdi na zem, asi si chtěl odpočinout. Já s Calíf jsme na sebe chvíli koukali, oba zklamaní, že ta idylka, kterou jsme na pár sekund zažili, se rozplynula jak pára nad hrncem.

„Přece tu musí být ještě někdo,“ rozčísl jsem to drásající ticho, „musíme se po lodi porozhlédnout.“ Robert na mě pohlédl s údivem, asi nečekal, že bych v sobě sebral tolik odvahy na něco takového.

„Chceš-li, tak běž. Pochybuju však, že vydržíš déle než deset sekund.“ Jeho slova srazila mé ego. To je tedy důvěra, říkal jsem si, ale ze své myšlenky jsem neustoupil. Vzal jsem si do ruky jeden z delších nožů, do druhé baterku a odhodlaně jsem se rozešel ke dveřím.

Chtěl jsem si s Robertem zahrát psychologickou hru a touto cestou ho přimět jít též, avšak on se na mě jen díval a čekal, co udělám. Počítal s tím, že to vzdám a opět si sednu vedle Calíf.

Já jsem však příliš velký tvrdohlavec na to, abych stáhl ocas a sedl si. Odsunul jsem tedy těch pár vozíků a stolů, kterými byly dveře zabarikádované, a hrdě jsem přitáhl dveře k sobě.

„A sakra,“ pronesl jsem a ihned tlačil dveře do původní polohy. Venku byla banda nemrtvých a všichni asi dostali chuť na masitou večeři. Měli obrovskou sílu. Snažil jsem se ze všech sil, ale pomalu jsem se proti své vůli posouval dozadu.

„Ty seš mi teda číslo,“ slyšel jsem Roberta, jak se mi směje.

„Udělej něco,“ křikl jsem na něj, „prosím!“

„Až ti řeknu, pustíš dveře, budu tě krýt a ty doběhneš k nám,“ řekl mi a mě nezbylo, než tedy ještě chvíli počkat. „Musíš ještě chvíli vydržet, mám pro zombíky překvápko.“ Ten chlap si snad ze mě musel dělat srandu. Slyšel jsem, jak něco lije na zem, že by to byl benzín?

Ruce jsem měl v jednom ohni a pot mi proudem stékal po tváři, tolik energie jsem v životě nevynaložil. Ve chvíli, kdy už jsem začal ztrácet sílu, se ozvalo to sladké „můžeš je pustit“.

Ruce jsem sundal ze dveří, pravou nohou se odpíchl od země a vyrazil vpřed s hroudou nemrtvých, toužících po mé krvi, za mnou. Vběhl jsem za Calíf, Robert škrkl zapalovačema vhodil ho do místnosti.Přes Robertova ramena jsem spatříl oranžovou záři.

„Arrivederci, zmetci.“ S těmito slovy zabouchnul dveře a všichni jsme se rozběhli co nejrychleji vpřed.

Ozvala se rána. To byla asi ta plynová bomba, která v kuchyni byla, napadlo mě.

Měli jsme opět úplné nic a to jen kvůli mé horlivosti.

Po několika desítkách metrů jsme se teprve zhluboka nadechli a dali si oddych. Objal jsem Calíf. Byla teď to jediné, co jsem měl, nechtěl jsem ji ztratit. Robert na nás koukal jak na dva idioty a ušklíbl se.

„Není čas na nějaké romantické vsuvky, musíme se opět připravit, tentokrát lépe.“ Měl pravdu - s jednou tyčí, kterou držela má milá, a brašnou plnou nožů jsme nebyli zrovna zaopatřeni. Ale lepší než nic, říkal jsem si.

Byli jsme opět v chodbě mezi jednotlivými kajutami a potichu našlapovali vpřed doufajíce, že se nám podaří dostat až na můstek, kde bychom se zatarasili. Měli bychom tam výhled na loď a hlavně bychom byli vysazení nad palubou, což je pro obranu slibné.

Mě a Calíf to nedalo a nakukovali jsme do kajut, zda náhodou ještě někdo není živý. Všude bylo prázdno, čisto. Vždyť tu byly stovky lidí, tak kde všichni jsou, vždyť těch nemrtvých jsme zas tolik neviděli.

Kráčeli jsme vpřed, když tu se to stalo. Před námi, asi dvacet metrů daleko se objevil jeden louda. Všiml si nás a pomalu si to k nám šinul.

„Je můj,“ zabral si ho Robert a vydal se k němu. Jenže najednou už nebyl sám, objevil se další. K těm dvěma se zpoza rohu přidal další a další. Najednou jich byla asi desítka a všichni mířili k nám.

„Kluci,“ zatahala mě Calíf za rukáv a se strachem v očích hleděla na opačnou stranu.

„Aha, tady tedy všichni ti mrtví jsou,“ pronesl jsem. Většina z nich byla slušně opálená, asi jsme účinky ohně podcenili. Robert rozevřel tašku a podal mi dva sekáčky na maso.

„Tak pojďté!“ zakřičeli jsme a se rozběhli vpřed proti té desítce před námi, cesty zpět už totiž nebylo.

Deset metrů. Pět metrů. Napřáhl jsem a a rozčíslnul svému cíly rameno. Poprvé jsem zabíjel, byl to odporný pocit. Calíf byla mezi námi a já s Robertem čistili cestu. Nezastavovali jsme. Ještě že se tak loudaj, oddychl jsem si v duchu.

Celá ta desítka byla nyní na zemi a z našich nástrojů odkapávaly kapičky krve. Jako malého mě fascinovala práce řezníka, teď jsem si však přál, abych byl nemusel zabít ani jednoho z těch šedých tváří.

Mířili jsme k můstku. Běželi jsme a ze všech stran se k nám připoovali další, jenže ti mrtví. Bylo to nekonečné, zabili jsme jednoho a objevili se na dohled další tři. Běželi jsme vpřed. Nemrtví však též zrychlovali, asi měli hlad. Funěli jsme a spěchali vpřed. Čistili jsme si cestu, která se měnila v krvavá jatka.

Byli jsme pár metrů od schodů na můstek, když jsem zakopl. Ze sekundy na sekundu  se pro mě vše změnilo. Vše utichlo. Křik Calíf jsem neslyšel, ačkoli řvala ze všech sil. Šmátral jsem po sekáčcích, které jsem při pádu upustil, ale nemohl jsem je nahmatat. Sklonil se ke mě Robert, chtěl mi pomoci. Calíf jsem spatřil statečně šermovat tyčí, aby ubránila Roberta, který mě za límec táhl ke schodům.

Ze země jsem měl výhled na nebe plné hvězd. Byl to úžasný pohled, který zkazila ostrá čelist v mém lýtku. Mým tělem projela palčivá bolest. Mé nohy popadali další nemrtví, toužili po mě.

Nejednou mě Robert pustil, uslyšel jsem tupou ránu a křik mé lásky. Chtěl jsem něco udělat, ale šedé obličeje se nade mě sklonily a já začal křičet, ne bolestí, ale kvůli ztrátě Calíf, mé jediné lásky.

Energie z mého nitra zmizela, moje svíčka života zhasnula a já naposledy vydechnul.

„Sir, are you all right?“ zatřepal se mnou mladý muž v bílém námořním stejnokroji a já se zvedl na nohy „What is wrong with your ship?“ optal se a já se snažil svou kostrbatou angličtinou říci, že moje loď je kaput a že potřebuji záchranu.

Pochopil mě. Počkal, až jsem si do kufříku sbalil to nejdůležitější – náčrty a papíry s mým příběhem – a poté se mnou zamířil k lodi.

S naloděním nebyl problém, naposled jsem tedy pohlédl na svou jachtičkou a zamával těm ladným křivkám, té dlouhé zdvihnuté přídi a zádi, jež končila až těsně u vody. Pocítil jsem déjà vu, jako by se toto už někdy stalo. Z mého přemýšlení nad tím, kdy jsem jen něco podobného zažil, mě vyrušili námořníci, kteří mě oslovili, abych šel za nimi za kapitánem.

 „Who are you?“ začal se o mě zajímat. Mě chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, co po mě vlastně chce. Přeci jen angličtinu moc nepoužívám a za druhé mě víc než on zaujaly různé fotky, které v kapitánské kajutě majestátně visely na zdi. Když se mě však na to samé zeptal podruhé, zapnul jsem mozkové závity.

„Á jem Patricello Vantor end áj níd jour help,“, dostal jsem ze sebe a byl pyšný, jak dobře jsem to zvládl.

„And where are you from?“ Začal se mě vyptávat na můj původ a já zabrouzdal ve své slovní zásobě a sdělil jim, že jsem z Itálie.

„You’re lucky guy!“ začal se smát, potřásl mi rukou. Ten smích mi byl povědomý, opět jsem pocítil déjà vu. „The end of our trip is Machiriallo!“ Místo abych však byl šťastný, že se dostanu domů, začal jsem mít divný pocit. Tady něco nehraje.

Kapitán viděl, že moc komunikativní nejsem, tak se rozhodl, že můj výslech nechá na potom.

„Go and enjoy the time here,“ pronesl s úsměvem. S těmito slovy mi před očima zatmělo a hlavou mi proběhl živý sen. Viděl jsem půvabnou slečnu v květinových šatech, byli jsme v kuchyni a najednou z ní s plameny za zády utíkali. Viděl jsem nebe plné hvězd, slyšel křik a pocítil obrovskou bolest.

„Otočte loď!“ otevřel jsem oči „Dřív než bude pozdě!“

PΩTRIK