Modřín

Jsem starý, moudrý modřín a zde u silnice mezi domy na okraji města jsem zažil předlouhé časy. Na okolí vrhám stín, nikdo si však nestěžuje. Ostatní se na zimu mění, já však zůstávám stejný po celou dobu.

V rodinném domku pode mnou už se vystřídalo nesčetně rodin a i sám dům nejednou změnil svou podobu. Lidé jsou, stejně jako my stromy, každý jiný, a přesto jsou jeden jako druhý – ve většině případů si totiž neváží života, neváží si času, který mají. Cenit si ho začnou teprve až poté, co je silně zasáhne událost, která ho jim či někomu blízkému málem vzala.

Já sám se nemohu pohnout, přestože bych nejraději vytáhl kořeny a rozeběhl se po silnici směrem za vycházejícím sluncem. Dal bych cokoli za to, abych mohl pohnout větvemi a zažít ten pocit při objetí někoho blízkého. Přál bych si též mít místo suků oči, abych mohl pohlédnout na okolní svět, který si tak rád představuji. 

Řekli byste, že musím být nešťastný – naopak. Jsem vděčný za to, že cítím doteky vánku, který si hraje s mými větvemi a který mi šeptá, jaký je svět a já si ho tak mohu živě představovat ve svém nitru. Jsem vděčný, že mi Bůh daroval moudrost a možnost na tomto světě přebývat.

PΩTRIK