Obdaruj bližního svého

Není tomu dlouho, co jsem byl skrblík.

Když už jsem někoho obdaroval, ujistil jsem se, že mi to přinese značné výhody. Například dárky jsem daroval tak, abych je mohl využívat i já. Vlastně jsem obdarovával sám sebe, jen trochu mazanou cestou.

Naději k tomu, že mohu být lepším člověkem, podnítilo kreslení.

Ze začátku jsem kreslil pro sebe - jak jinak. Později mě to však přestalo bavit, a tak jsem začal kreslit pro lidi kolem mě. Jenže obrázky jsem nedaroval, vždy jsem je jen ukázal a pak si je schoval. Dokonce ani věnování jsem nepsal, leda na ty méně povedené...

Kreslil jsem a kreslil jsem.

Po čase mi to už přišlo blbé. Kreslit pro někoho, když tam ani to věnování nedám? Toto jsem si začal uvědomovat asi v období letošních vánoc. Vlastně to byly první vánoce, kdy jsem na rodinu trochu myslel a chtěl, aby si dárky ode mě užili oni, ne já...

Byl to skvělý pocit, sedět tak u stromku a pozorovat, jak jim září oči. Teprve až potom jsem se poustil do těch vlastních. Byly to naprosto jiné vánoce...

Po Novém roce jsem se pustil do nové kresby (zdravím Nelku) a po jejím dokončení dokonce přiložil věnování. A to i přesto, že se mi kresba líbila... Musím však uznat, že jsem se trochu kroutil, když jsem ho psal.

Tím okamžikem se vše změnilo. V ten moment jsem zjistil, že jsem vlastně o nic nepřišel. Udělal jsem obrázkem obrovskou radost a tím způsobil radost i sobě...

Od té doby už věnování není problém, celkově není problém někoho obdarovat. Už nepřemýšlím nad tím, co z toho budu mít já - přemýšlím více nad tím, zda tím udělám radost.

Hrozně mě těší, když mohu lidi obdarovat, a to jak dárkem, úsměvem či pomocí. Je to parádní pocit.

Tím, že někoho obdarujeme o nic nepřijdeme. Naopak tím uděláme radost jak jemu, tak sobě.

PΩTRIK