Nespěchej

„Sakra! Já zaspal! Musím do práce!“ vyběhne s hulákáním z pokoje chlap vyšší hubenější postavy. Cestou do koupelny, kam míří ještě v pyžamu, nechtěně srazí svou sedmiletou dceru a jako bonus ještě sejme stolek, na němž ještě před chvílí stála keramická váza. Dceři se ani neomluvil, jak spěchal. Ta však je na otcovo ranní bláznění zvyklá a jak tak vidí na zemi ležet modro-bílé střepy a střípky, sune se k nim je posbírat.

Matthew se již trochu uklidnil. Z koupelny vychází pomal a míří se do pokoje převléct. Když míjí dceru, která stále sbírá střípky, jedním slovem, skoro neslyšně, se jí omlouvá. Avšak zní to chladně, bez jakéhokoliv pocitu viny.

„Ahoj lásko,“ pronese ke své ženě, která právě pro děti připravuje snídani. Avšak se nezdrží. Jen z talíře svého pětiletého syna vezme krajíc chleba s marmeládou, z věšáku sebere klíče od auta a vyrazí ze dveří.

Venku je nádherně. Jaro už je v plném proudu, takže už i teplo docela je. Stromy jsou jeden velký květ. Nejhezčím stromem v okolí je právě ta třešeň, jež stojí nalevo od vchodu. Pohled na její mohutnou korunu plnou narůžovělých květů je impozantní. To však Matthew ani nepostřehl. Jako naprogramovaný robot míří k autu.

Tráva se už také probouzí ze zimního spánku a tak se krásně zelená. To samé ptáci, ti už se také jara nemohli dočkat. A tak vesele poletují a cvrlikají. To však Matthewa nijak nezaujme. Jako poslušná ovce klapne dveřmi od auta.

Matt pracuje v pobočce jedné mezinárodní firmy. Je tam, dle něj nepostradatelným, zástupcem viceprezidenta firmy. Nemá tedy čas se zaneprázdňovat nějakými zbytečnostmi a nemá čas se rozptylovat okolím. Aby vše stihnul, zůstává v práci i přes čas. Přeci jen musí být produktivnější a pilnější, aby dostal více zaplaceno a mohl tak lépe splácet hypotéku a další dluhy. Nejednou se stalo, že v kanceláři zůstal dokonce přes noc. Přeci jen nemůže dovolit, aby zůstalo něco nedodělané.

„Ahoj Judith. Je už tu šéf?“ ptá se recepční.

„Už na tebe čeká. Mimochodem, je docela nevrlej.“ Tohle Matthew nechtěl slyšet. Jde totiž o deset minut pozdě. Jelikož pan Wilson nemá rád opoždění, tak už si radši vymýšlí vhodnou omluvu.

„Mno?“ ozve se podrážděný hlas, jen co Matt opatrně zaklepe na velké prosklené, ale neprůhledné, dveře. Otevře tedy a vstoupí do velké místnosti. Dominantní částí kanceláře je obrovské okno místo zdi. Před ní stojí masivní bílý stůl se skleněnou deskou nahoře. Celá místnost je v nádechu bílé a světle šedé. Jedinou barvou navíc je zde zelená, která je zde díky několika živým květinám.

„Jdete pozdě. Víte o tom?“ otočí se na židli postarší pán v černém obleku a modré kravatě. Matthew pohlédne na jeho vážnou tvář bez úsměvu. Cítí, jak mu po čele stéká kapka potu. Ihned se šéfovi omluví a vymluví se na ucpanou cestu před centrem. Šéf si prohrábne svou černou kštici a začne mu kázat, co vše musí dnes udělat a jak moc na tom souvisí budoucnost společnosti. Matt se vším souhlasí a vše odkývá.

Schůze s panem Wilsonem skončila a tak Matt spěchá přes polovinu budovy do své kanceláře, která o co je menší než šéfova, o to je přecpanější. Na jeho malém stolku stojí stohy papírů, skříně podél všech zdí ukrývají stovky a stovky různých dokumentů o činnosti firmy.

Sedá si tedy na svoji kancelářskou židli, ze zásuvky vytahuje štos papírů, do ruky vezme propisku a pouští se do vyplňování. Toto trvá asi tak čtyři hodiny. Během toho se v jeho kanceláři vystřídá několik lidí. Většina z nich za ním přišla, aby za ně něco udělal a jelikož Matt má problém lidi odmítnout, tak místo aby s časem práce ubývalo, tak spíše přibývá. Nyní by si měl dát přestávku na oběd, ale za necelou hodinku má být na přednášce, která se koná na druhé straně města. Matt v duchu křičí, nadává, ale co nazbyt, být tam musí. Hlavu složí do dlaní, začíná se opět cítit vyčerpaně. Vždyť ve čtyři má být na té přednášce. Hlavu má v dlaních. Je toho už na něj moc. Pomalu se nadechuje a vydechuje. Po chvíli se zvedne. Vezme si brašnu, opřenou o stůl, a spěšným krokem vyrazí z místnosti ven. Na chodbě narazí na několik spolupracovníků, kteří se ho optávají na stav práce, kterou slíbil, že za ně udělá. Každému odpoví to samé: „Už se na tom pracuje, do zítřka to máš.“ Za okamžik už nasedá do vozu.

Výročí! Vzpomene si najednou. Co ale manželce koupit? Nemůžu si dovolit se zdržet, říká si. Pak ho napadne, že na místě může koupit nějakou bonboniéru či tak něco, jen tedy musí přidat. Musí přidat na plynu.

Městem to stříhá osmdesát. Potajmu doufá, že ho nikde nevyfotí žádný radar a že ani nenarazí na policisty. Nadále přemýšlí nad věcmi, které musí udělat. Uvažuje, jak ušetřit čas, aby stihl po přednášce dodělat vše, co slíbil. Asi bude muset v práci zůstat přes noc. Dom se staví jen na skok, aby své lásce předal dárek.

„Ty demente!“ začne nadávat, když řidič před ním přibrzdí před přechodem. Sám totiž musel silně na brzdy. Od pneumatik se šíří bílý dým a za autem se táhnou dvě černé čáry. Matt nadává a nadává. Naštěstí to ubrzdil. To by mu firma dala, kdyby jim odrovnal firemní vůz. Nejradši by vylezl z auta a pořádně toho řidiče seřval, ale nemá čas, musí na přednášku.

Rozjíždí se. Rozdýchává ten šok a po několik dalších okamžiků stále obezřetně sleduje všechno, co se děje kolem auta. Mrkne na hodinky, čas neúprosně tiká. Pomaličku tedy opět přidává plyn. To, že je ve městě povolená maximálně padesátka, neřeší. Lepší zaplatit pokutu, než přijet pozdě.

Jede rovnou, dlouhou ulicí. Nikde nikdo. Kus před sebou vidí semafory. Svítí zelená. Matt neváhá a sešlapuje plyn až k podlaze, nemůže si přeci dovolit se zase zpozdit. Ručička tachometru rapidně stoupá a křižovatka se blíží. Stále svítí zelená. To stihnu, říká si v duchu, musím. Ještě padesát metrů. Ještě třicet. Blikne oranžová. Dvacet. Červená. Co teď? Projet nebo brzdit? Projet, odpovídá si.

Je v křižovatce, slyší rachot a troubení. Co to k sakru je!? Otočí hlavu vlevo. Nic nevidí, oslnilo ho prudké světlo. 

„DOHAJZLU…!!!“

Poslední, co kdy viděl, byl čelní nosník kamionu.

PΩTRIK