Nezoufej

Bylo běžné ráno, sobotní den. Venku pod mrakem a trávník byl ještě stále mokrý po včerejším dešti. Každý z rodiny se věnoval svému – otec u stolu v kuchyni pročítal svůj motoristický časopis, matka zrovna douklízela, dcerka se koukala spokojeně na televizi. A syn? Tento takřka dospělý mladý muž šel zkontrolovat poštovní schránku.

„Volejte sláva, zabijte statného kance, rodino!“ vkročil Tomáš majestátně do kuchyně s rukama široce rozevřenými nad hlavou, aby si ještě více vychutnal tu atmosféru. „Hádejte, kdo je přijat na vysokou!“ dokončil svůj proslov. Tím okamžikem se, jak s úderem blesku, vše změnilo. Otec odložil magazín a hrdě vstal. Chtěl svého syna obejmout, ale matka byla rychlejší a dojatá úspěchem ho k sobě tiskla se slzami v očích. I malá sestřička přiběhla, aby velkému bratrovi pogratulovala, ačkoli ani nevěděla, co to ‚vysoká‘ je.

„Tati,“ obrátil se Tom na svého otce, který si ho od hlavy k patě prohlížel, jelikož mu právě došlo, že před ním stojí dospělý muž, „pamatuješ se?“ Ten jen úsměvem pokývl hlavou a oba pohlédli na stůl, kde ležely klíčky od jejich mercedesu.

„Rád bych tu s vámi zůstal a oslavil své přijetí, ale…“

„Ale musíš za Andreou, že?“ přerušila Toma mamka, která naprosto chápala, že se své přítelkyni musí pochlubit co nejdříve. Tom přikývl a shrábnul klíčky. Rozloučil se hlubokou úklonou a jako páv zmizel za dveřmi.

„Konečně jen my dva,“ pohladil Tom mercedes po volantu, na jeho obličeji se objevil blažený úšklebek. Auto už řídil nesčetněkrát, vždy však s dozorem. Nyní to bylo jiné, jen on a stroj. Prohlásil, jdeme na to, a otočil klíčkem v zapalování. Rafičky v budících se protočily, ikony na palubní desce problikly a zpoza kapoty se začaly šířit chvalozpěvy pětiválcového motoru. Tomovi přejel mráz po zádech, zhluboka se spokojeně nadechl a plný štěstí vjel na vlhkou silnici.

Uběhlo několik pár minut, když v tom Toma napadlo, že by nebylo od věci koupit láhev pořádného vína, když už je to takto výjimečný den. Sice si trochu protáhne cestu, ale to nevadí. Tom znal jednu skvělou vinárnu na okraji města, a tak k ní zamířil.

„Chcete poradit s výběrem?“ ozval se obchodník, když viděl Toma prohlížejícího si stále dokola několik různých lahví.“ Ten jen přikývl. „K jaké události to víno máte?“

„S přítelkyní hodlám oslavit mé přijetí na vysokou,“ odpověděl.

„Tak to by vám mohlo vyhovovat toto,“ vytáhl tmavou láhev červeného vína s bílou, okolo jakoby ohořelou etiketou. Tom se rozhodl, že si ho koupí.

Spokojený, že má víno, se rozloučil a spokojeně zatáhl za kliku od dveří.

S pohledem ven však zmrzl. Naprosto neschopný pohybu či dokonce hlásky tam stál jako strom u silnice. Na místě, kde zaparkoval, bylo totiž prázdno jako v obchodech po ranních nájezdech seniorů. Meďour byl fuč, ani stín po něm nezůstal. Do Tomova těla se opět začala vracet krev, láhev nedbale pohodil na trávník a pomalu sumíroval, co dál. Hluboce dýchal, pokoušel se rozdýchat ten šok.

„Co teď? Co teď! Tata mě zabije!“ zakřičel obavou a rozběhl se na silnici doufaje, že auto spatří.

Obchodník, jenž viděl jeho poblázněné pohyby, zpozorněl a vyšel se ho ven optat, co se děje.

„Zmizelo,“ odsekl Tom poraženého Napoleona.

„Co zmizelo,“ divil se.

„No auto přeci. Jinak bych tu už dávno nestál,“ odsekl Tom plný vzteku. Obchodník, uražen jeho chováním, se otočil na podpatku.

Tom už pomalu myslel chladnou hlavou, když přemýšlel nad dalším krokem. Musím zavolat policii. Ti mi přeci auto určitě najdou, ujišťoval se v duchu a už vyťukával 158.

„Počkejte na místě činu, už k vám jedeme,“ zněla poslední věta rozhovoru. Poté se kolem opět rozlehlo to tíživé ticho nasycené Tomovou hanbou a strachem z budoucnosti. Čekání bylo dlouhé a Tom si ho krátil přecházením ze strany na stranu a přemýšlením nad tím, jak to vysvětlí otci, pokud policie auto nenalezne. Minuta po minutě líně plynula dál a Tom byl na tom čím dál tím hůře. Za tu dobu by se člověk snad naučil i francouzsky.

Nakonec se však auto s majáky zastavilo a jeden z nich se odvážil vystoupit a zamířit k Tomovi. Druhý policista – řidič – zůstal hezky v teple domova, přes sklo šlo spatřit, že se rozhodl zkontrolovat, zda jeho bageta má stále tak dobrou chuť, jako měla předtím. Ten, který vystoupil, vypadal, jako by právě snědl tele, byl hezky při těle a pod nosem se mu majestátně naparoval jeho černý knírek.

Policista si odpustil jakékoli formality a ihned se ho začal ptát na nejrůznější malichernosti – od značky a typu auta, přes barvu a poznávací značku, až po celý průběh události. Vlastně jen pro Toma to v tu chvíli byly zbytečnosti, samotný policista si poctivě každý údaj zapsal do svého policejního tabletu a ihned po sepsání protokolu bylo vše odesláno na policejní ředitelství. Jaké bylo překvapené policisty, když mu v tom okamžiku přišla zpráva.

„Tak se Váš vůz nalezl,“ potěšil Toma a podrbal se nad uchem. „Budete-li chtít, můžeme Vás dovést přímo na místo nálezu,“ navrhl mu. Tom byl udiven, tohle nečekal – najednou jakoby ožil a krev se mu opět vrátila do celého těla. Radostí odpověděl ano a už začal přemýšlet, jak dorazí za Andreou a vše se vrátí do původních kolejí. Mám já to ale štěstí, uvědomil si, zvedl láhev a společně s policistou nasedli do auta

Jaké však bylo Tomovo překvapení, když spatřil otcův mercedes ve struze. On mě zabije, on mě zabije, opakoval si.

„Tohle přeci nemůže být pravda!“ vykřikl zoufalstvím. Už si myslel, že bude vše dobré, že se na něj přeci jen usmálo štěstí… a ono nic.

Až později se Tom dozvěděl o zlodějovi, který právě v nemocnici bojuje o život. Jeho život je na vlásku a mohlo být hůř, nebýt ženy, jež náhodou projížděla kolem. Nehodu způsobila zteřelá hadička s brzdovou kapalinou. V zatáčce při svém stavu ten tlak nevydržela, praskla a způsobila, že vůz vyletěl ze silnice. Tom měl tedy štěstí v neštěstí. A otec? Otec i zbytek rodiny byli rádi, že je Tom v pořádku. Pár zmačkaných plechů je přeci vůči lidskému životu úplné nic.

PΩTRIK