Oheň moudrosti

Kdo vlastně jsem? Kam směřuji? Určitě i vy moc dobře znáte, jaký je to pocit se vzbudit a zjistit, že kolikrát vlastně ani nevíte, jak si odpovědět. Já sám jsem si toto, opět, prožil dnes. Z donucení jsem šel rozdělat oheň do našeho kotle. A jak jsem tak chystal dřevo, došlo mi, že jsem vlastně prakticky nikdo, že vlastně ani nevím, jaké mám životná úspěchy, kdo chci být a zda se tomu blížím.

A jak mě takto chytla filozofická, rozhodl jsem se tedy posedět u kotle ještě chvíli. Avšak prvně jsem si ještě skočil pro papír a tužku. Nyní tady tedy sedím, přemýšlím a ihned zapisuji. Každý z nás, nebo alespoň já, by si přál v životě něčeho dosáhnout, něčím obohatit svět či žít spokojený život tak, jak o tom sníme. A to je právě to – jen sníme. Sníme o tom, že jednou… že jednou přijde den, bod zlomu, kdy nám osud doslova jak na zlatém podnose přinese možnost lepšího života, my po této nabídce sáhneme a budeme žít spokojeně až do konce svých dnů. Jenže omyl! Sice jsou případy, kdy to takto doopravdy funguje, kdy lidé přijdou ke snovému životu bez jakékoli námahy, ale jen blázen na toto může spoléhat. Je to jako byste vsadili na to, že příští rok vyhraje mistrovství světa v hokeji Bělorusko… Je to sice možné, ale vsadili byste na to 100 tisíc korun?

Přikládám tedy do kotle a přemýšlím dál. Co mohu udělat pro to, abych za pár let nelitoval ztraceného času? Za prvé si asi musím ujasnit to, co jsem už dokázal a co mě posunulo dál. Když tak přemýšlím, tak mými úspěchy jsou asi mé kresby, mé povídky, básně a úvahy. Někdo však netvoří takto, tvoří jinak. Někdo třeba postavil dům, zachránil život, vychoval děti… Jiný se třeba naučil hrát na housle, další možná vyhrává různé soutěže. Vy, čtenáři, si teď možná říkáte, že jste nic nedokázali… Na toto většinou každý řekne, že určitě je něco, co jste dokázali. Já vám však sdělím něco jiného - to, že jste zatím nic nedokázali, může být vaším motorem, vaší hnací silou, která vám pomůže to 'něco' dokázat. Nemusí vás tento neúspěch táhnout ke dnu, naopak vás jako horkovzdušný balón může vynést až k nebesům… Ono totiž jde jen o úhel pohledu.

Když se vrátím sám k sobě. Je mi sedmnáct a vlastně ani nevím, kdo jsem. Vlastně až na pár frázovitých odpovědí ani nevím, čím chci být. Jiní kolem, dle mě, už toto vědí. Jeden si přeje rodinu a vychovávat děti, druhý má naplánováno se po škole odstěhovat do USA. Další chce jako fotbalista hrát v národním týmu. A já? Já jsem kluk, co po odpoledních přemýšlí, sem tam něco sepíše či nakreslí, rád čte a zbožňuje projížďky na kole. Ačkoli si připadám jako spokojený člověk, po většinu času jsem vlastně jen taková skořápka na nohách, která jak ztracená ovce bloudí mezi stromy. Jsem jako jablko bez jadýrek, jako sekyra bez topůrka či jen jako tužka, jako tužka bez tuhy.

Nyní jsem však, dle mě, prozřel, v tento okamžik se na mě usmálo štěstí… Proč štěstí? Protože nyní mi došlo, že vlastně mohu vše změnit, že mohu žít svůj vlastní život a že záleží jen na mě, jaké budou mé budoucí kroky a kam mě zavedou. Každý je pánem svého osudu, říkal už klasik a já s ním musím souhlasit. Tento okamžik si budu pamatovat asi navždy, né každý má totiž to štěstí prozřít v takto nízkém věku.

Život je tedy jen a jen v našich rukách… Pokud vše necháte osudu, tak dopadnete stejně jako já, pokud ihned nepřiložím… váš plamen vyhasne a ráno se opět probudíte s otázkou – kdo vlastně jsem?

PΩTRIK