Krok číslo 2: Plánování

S MIT (most important tasks = nejdůležitější úkoly) už jsem zadobře. Každý den (kromě včerejšku) jsem si určil nejdůležitější úkoly a poté se do nich pustil. Řeknu vám, je to daleko lepší. Člověk alespoň to nejdůležitější nezapomene.

Když už tedy MIT patří do mého života (hned teď si píši body pro zítřek, nerad bych na to zapomněl), je na čase pokročit dál.

Nyní hodlám začít plánovat, začít plánovat průběh mého volného času, popřípadě celého dne.

Už jednou jsem, po nějakou dobu, plánoval a osvědčilo se mi to. Za ty dny jsem stihnul daleko více. Dokonce jsem vlastně měl i více volného času. Dny se najednou prodloužily.

Někdo může namítat, že život se má žít, ne plánovat. Ten někdo má svým způsobem pravdu. Bohužel v mém případě (a v mnohých dalších) to žití dopadne tak, že strávím hafo času u sociálních sítí nebo se válím jen tak v posteli.

Proto hodlám začít plánovat.

Když před sebou vidím plán, nutí mě totiž něco dělat. Nutí mě ho dodržet.

Sepsáním plánu obětujete asi půl hodiny. Jenže v porovnání s tím, kolik minut vám může ušetřit je to nic. Když se držím plánu, tak poté žasnu. Žasnu, jak jsem toho mohl tolik stihnout.

Pro dnešní odpoledne jsem si plán sepsal a upřímně... Nedržím se ho. Leží tu však přede mnou a nutí mě neležet a snažit se alespoň udělat to nejdůležitější.

Sice se ho nedržím, ale i tak mi pomáhá. Připomíná mi, co jsem chtěl udělat.

Nevadí, že nestihnu vše. Zítra je přeci také den. I tak jsem toho totiž s (nedodrženým) plánem stihl více, než bych udělal bez něj. Bez plánu by totiž možná ani tento článek nebyl. Místo toho bych asi chatoval na facebooku...

Celý následující týden tedy hodlám trénovat plánování. Držte mi tedy prosím palce.

PΩTRIK

Plánování nás učí nejen lépe využít čas, ale i znát jeho hodnotu.