Štěstí?

Nedávno jsem dostal zadáno sepsat pár stovek slov na téma štěstí. Řekl jsem si tedy, že na toto téma sepíši úvahu. Učitelka mi však doporučila, že bych spíše měl sepsat povídku o tom, kdy já sám jsem prožil dotek štěstí.

Tato otázka mi nasadila brouka do hlavy. Kdy jsem měl štěstí? Tehdy na kole, při tom pádu v lese, jak jsem letěl z kopce několik metrů, to jsem měl štěstí. Ale povídka o tom? Ne, ta by přeci nikoho nezajímala. Chce to jiný nápad. Mám štěstí, že mám rodinu, že jsem zdravý, že… Bla bla bla, to už tu přeci bylo tolikrát a já tuto práci píšu, abych ji zaslal do soutěže. Chtělo by to nějaký jiný úhel pohledu, něco originálnějšího.

Co je to vlastně štěstí? Je to hmatatelné? No… je i není. Problém v popsání štěstí je v tom, že pod tím samým slovem si každý představí něco jiného, jelikož co hlava to názor. Takže já vám tu napíši, co znamená štěstí pro mě, a uvidíte, zda i vy máte podobné myšlenkové pochody. A co je pro mě štěstí?

Dlouhou dobu pro mě tím největším vnímaným štěstím byly každodenní věci jako například to, že mi zůstalo v krabici ještě dostatek mléka pro snídani, že mi krásně na přechodu blikla zelená nebo to, že jsem stihl doběhnout šalinu. Ano, toto vše jsou každodenní štěstí, za které můžeme být šťastní, ale je špatné, když nevnímáme to hlavní štěstí… Můj pohled na štěstí se ale nezměnil v jediný moment, tato skutečnost ve mně sílila postupně. Znáte to, člověk sem tam shlédne video, kde lidé přežili nemožné, nebo čte v novinách o rodině, která nalezla ztracené dítě, či uslyší o tom, jak se obyčejný člověk stal uznávaným umělcem jen díky náhodě, kdy se jeho kresby dostaly pod ruku bohatému muži, kterému se zalíbily – to si pak člověk řekne, že ti lidé měli doopravdy štěstí a na chvíli se zamyslí, že on sám je vlastně zdravý, že má rodinu a že má vlastně obrovské štěstí, že toto vše má… Jenže uběhne den a člověk se zase vrátí do starých kolejí myšlení a toto štěstí bere jako samozřejmost.

Osobně jsem za poslední rok ušel dlouhou cestu, která mi pomohla si uvědomit všeobecně známou, avšak opomíjenou, skutečnost a to, že tím nejcennějším co máme je náš vlastní čas, náš vlastní písek v přesýpacích hodinách.  To je přeci samozřejmé, říkáte si možná, to přeci ví každé malé dítě, že čas je to hlavní. Ano, je to samozřejmé, ale ten zbytek myšlenky už moc lidí nevnímá. Největším štěstím totiž není mít tohoto času co nejvíce, ale to, když ho umíme naplno využít. Člověk se může dožít sta let, a přesto nebude se svým životem tak spokojený, jak ten, kdo umřel ve třiceti a celý život dělal to, co ho bavilo. Štěstí je prožít život tak, jak chceme a dokázat to, co bychom si přáli. Není nic horšího, než svůj život promarnit a využít bezúčelným trávením času „na gauči“.

A ještě jedna myšlenka na závěr: Člověk na konci života nelituje toho, co udělal špatně, ale toho, co se udělat neodvážil.

PΩTRIK