VyPETkování peněženek

Běžný den, běžné ráno. Jako většinou jsem si z ledničky vzal jogurt v plastovém kelímku, dva rohlíky a pustil jsem se do své skromné snídaně. Dojedl jsem, hmátnul jsem po PETce a dopil zbytek jejího obsahu. Lžičku jsem hodil do dřezu a flašku s kelímkem jsem vzal a odnesl do komory, kde pro plasty máme své místo.

Jaké však bylo mé překvapení, když jsem spatřil, že své trofeje už nemám kam dát. Nejen, že obě plastové nádoby (obě asi tak 40x40x60 cm) byly plné, PETky se válely i všude kolem – hotová záplava. V tu chvíli mi došlo, že je pravděpodobně na mě, abych je vynesl do asi padesát metrů vzdálených, žlutých mohyl. Odtrhl jsem si tedy takový ten objemný černý pytel a začal do něj házet láhve, kelímky a sáčky, prostě vše, co se do ‚žluťáků‘ může házet.

A jak jsem tak házel, tak jsem měl čas na přemýšlení. A hned jsem se začal ptát sám sebe: „Opravdu je nutné pít z PETek?“, „Jak jich tu za jedinej týden může být tolik?“, „Kolik bychom asi tak ušetřili, kdybychom místo toho pili z kohoutku?“ Avšak s dokončením přehazovací mise jsem otázky pustil z hlavy, pytel hodil přes rameno a zamířil ke kontejnerům.

Tam mě však místo otevřené náruče prázdných sběračů přivítala další záplava pytlů plných plastových lahví. Dívat se do kontejnerů, zda v nich není ještě místo, bylo zbytečné. Zakroutil jsem hlavou, hodil náš příspěvek k ostatním a vykročil k domovu.

Tentokrát už mi však PETky z hlavy nevyšuměly. Doma jsem si sednul ke stolu a začal přemýšlet. Začal jsem první otázkou: „Opravdu je nutné z nich pít?“ Došlo mi, že vlastně není, že z nich piju jen kvůli vlastní lenosti nosit si do pokoje sklenice vody. Radši si prostě vezmu balení šesti flašek a jednu za druhou posílám do svého hrdla.

A když jsem tak kouknul na právě rozpitou lahev, napadlo mě, kolik mě to vlastně stojí, tato má lenost. Začal jsem počítat. Vypiju plus mínus jednu denně, víc určitě ne. Aby se mě to lépe počítalo, tak řekněme, že se dostanu k číslu pět. To krát padesát dva mínus dny, kdy z lahví nepiju, plus něco navíc v létě. Výsledek činí něco okolo 250 PET lahví ročně. To už je slušný čísílko, řekl jsem si a snažil se rozpomenout, kolik vlastně stojí jedna ta lahev. Taťka odmítá kupovat levné, dle něj automaticky nekvalitní pití, kupuje tedy balení o ceně okolo deseti korun za kus. Výsledné číslo 2 500 korun ročně jen za mou lenost nosit si vodu z kohoutku po schodech nahoru ve sklenici mě docela zarazilo. Ještě víc mě ale dostalo, když mi došlo, že vlastně nejsem jediný, kdo u nás v rodině pije z PET lahví. Brácha dává plus mínus to samé množství, naši z lahví pijí minimálně, a tak je pro mě konečným číslem

5 000 korun za rok.

Nestačil jsem zírat, oči mi málem vypadly na papírek s čísly, na kterým jsem si počítal. Znovu a znovu jsem počítal, zda se někde nestala chyba. Do rukou jsem vzal i kalkulačku, ale snažil jsem se zbytečně, vše správně. Hned na to jsem si vzpomněl na třetí otázku – „Kolik bychom asi tak ušetřili, kdybychom místo toho pili z kohoutku?“ Začal jsem počítat. Těch lahví je tedy pětistovka. Kupujeme jeden a půl litrové PETky, takže objem vypité vody je 750 litrů za rok. Podíval jsem se na web, abych si zjistil cenu za kubík vody. Zjistil jsem, že cena v naší republice je, když už opravdu hodně, 80 korun. Takže cenu jsem věděl, zbývalo převést kubíky (metry krychlové) na litry. Jeden kubík má tisíc litrů, takže našich 750 litrů je 0,75 m³. Pak už stačila jen kalkulačka. Ta prozradila, že kdybychom místo z PET lahví pili z vodovodního kohoutku (kde je prý voda i kvalitnější a lahodnější – to je však samostatné téma), stálo by nás to

60 korun za rok.

Tomuto jsem teprve nevěřil. Že by opravdu byl rozdíl tak obrovský a já společně s bratrem propil ročně tolik peněz? Vždyť bychom teoreticky ušetřili celého jednoho Tomáše Garrigue Masaryka za rok. Nejenom že bychom ušetřili planetu, ale dokonce bychom ty peníze mohli využít jinak, lépe. Někdo, kdo má čistý plat 60 korun za hodinu by tuto částku vydělával přes osmdesát hodin, což je asi 10 pracovních dní. Deset dní vydělávat na lenost nosit si vodu ve sklenici? To je síla. 

Nepochop mě špatně, nehodlám říkat, že PET lahve jsou zlo – svůj význam mají. Když třeba jde člověk někam na túru nebo je ve městě a má žízeň, tak není od věci si pití v ní koupit. Dle různých studií jsou dokonce i energeticky méně zatěžují naši planetu než jiné láhve. Jen jsem ti ukázal, že pít z kohoutku nejen ušetří přírodu, ale i tvoji peněženku.

Hurá tedy do obchodu koupit si kvalitní sirup a uvidíš, že hned budeš pít vodu z kohoutku raději. 

PΩTRIK